O mně

Následuje stručné povídání o mně a mém životě se psy a také pár názorů, které na soužití se psy mám ...


Můj život se psy, můj život pro psy

První pes mne pokousal ještě když jsem neuměl ani chodit a jenom jsem žvatlal. Je to moje nejspíš úplně nejstarší vzpomínka a dodnes si to poměrně jasně pamatuji - jsem na návštěvě u babičky v Hracholuskách, rodiče jsou kdesi venku na dvorku nebo na zahradě a já si lezu po sednici na všech čtyřech a jelikož mne naprosto uchvátil babiččin jezevčík tak u toho štěkám. To se samozřejmě tehdy už postaršímu jezevcovi (který nebyl na malé děti zvyklý) mnoho nelíbilo a tak mi to dal jasně najevo - dál už si vzpomínám jen na ke mne běžícího jezevčíka, jeho zuby v mém obličeji a pak už jen zatmění, můj pláč a křik přibíhajících rodičů. Chudák malej za to tehdy dostal od babi pěknej céres.

Mnoho lidem by se po takovémto zážitku nejspíš vytvořila panická hrůza ze psů, u mne tomu ale bylo přesně naopak. Dokud jezevčík ještě žil, tak jsem se (už o něco starší) při dalších návštěvách a zde trávených prázdninách možná více než na babi a ostatní hospodářská zvířata těšíval právě na něj. Běhali jsme spolu po zahradě i po vsi a jejím okolí, nespouštěl ze mě oči a hlídal mne před jakýmkoliv nebezpečím, snažil jsem se ho tehdy "rádoby cvičit" a matně si pamatuji, že mě i pěkně poslouchal - což mne pochopitelně velice bavilo. Když mne babi jednou nemohla najít, tak mě na pokraji zhroucení, naprosto hysterická a se slzami v očích objevila klidně spícího s tímto jezevčíkem společně v jeho boudě na dvorku, rozespale jsem mžoural a vůbec jsem nechápal co se děje, proč babi "vyšiluje" a co tam dělají všichni ti lidé s baterkami v rukou ...

Neméně jsem zbožňoval návštěvy a pobyt u mého strýce myslivce, který bydlel na samotě uprostřed lesů a choval české fousky a welsh teriéry - měl jich tam (viděno dětskýma očima) obrovské množství. Strýc tam měl různá volně žijící zvířata, a dokonce i ochočenou lišku žijící na dvoře v boudě mezi ostatními psy, která k mému neskonalému údivu kojila štěňata po (při porodu uhynulé) feně ČF a bránila je s nasazením vlastního života. Místní psi však nebyli všichni úplně přátelští, pamatuji si, že někteří byli na dvoře připoutáni řetězem ke kladce na dlouhatánském ocelovém drátu, který se táhl skrze celý dvůr a na vodítko šli jen v případě, že strýc šel do lesa a oni měli pracovat. Pokud to šlo - brával mne s sebou a i když ne, tak moje otázky ohledně volně žijících zvířat, přírody a hlavně psů neznaly mezí a on mi všechno trpělivě a pobaveně vysvětloval. Jelikož jsem si se všemi psy skutečně nemohl hrát, tak jsem alespoň trávil hodiny a dny fascinovaným pozorováním této různorodé smečky - jejich her, chování a (k mému nemalému překvapení) i komunikace. Pomalu jsem tedy zjišťoval, že psi mají vlastní jazyk, hierarchii a pravidla, a toto jsem se pak (s větší či menší úspěšností) pokoušel používat i na všechny ostatní psy, se kterými jsem přišel do styku.

A že jich bylo ... k nemalé hrůze mé matky i naprosto cizích lidí jsem se nadšeně a bez sebemenšího zaváhání vrhal k naprosto každému psu, kterého jsem potkal - každého jednoho z nich jsem si chtěl pohladit, dávat mu povely a hrát si s ním. A to včetně poměrně ostrých policejních nebo armádních služebních psů. Trpěl jsem tehdy dětskou chimérou, že "mluvím psí řečí" a nutno podotknout, že vzhledem k tomu, že v mém okolí nebyl nikdo kdo by psí povaze rozuměl lépe anebo jim alespoň porozumět chtěl, tak to možná bylo i částečně oprávněné. Nebylo to tak těžké - v případě, že pes štěkal, vrčel a dopředu mne varoval, tak jsem napodobil některý z odpozorovaných signálů, které dávali psi ve smečce, když chtěli příchozího uklidnit a fungovalo to téměř dokonale. Až mnohem později jsem zjistil, že každý pes se chová individuálně a vždy je nutné trochu laborovat, než se zjistí na co pes skutečně reaguje, a že né všichni psi tuto komunikační metodu stále ještě ovládají.

Doma jsem samozřejmě pořád žadonil, že chci psa svého a když už vše bylo (z mého dětského pohledu) na spadnutí, tak jsme se museli odstěhovat z domku se zahrádkou do malého bytu ve městě, kam bohužel pes z pochopitelných důvodů nepřicházel v úvahu. Což ovšem neznamenalo, že jsem se těchto tužeb a nabývání vědomostí v oblasti ochrany přírody jen tak vzdal. Příroda mne odjakživa fascinovala a jako správný introvert a samotář jsem lidmi víceméně vždy pohrdal. Chodil jsem do skauta, byl jsem členem Českého Svazu Ochránců Přírody i České Společnosti Ornitologické. O ochraně přírody, hvězdách, stromech, ptácích, savcích i psech jsem doslova zhltnul naprosto všechny knihy i časopisy dostupné v knihovně, i všechny ty co jsem doma dostal, nebo se mi jinak objevily v ruce. Vždycky jsem však byl skeptik - všechno jsem si chtěl vyzkoušet a ověřit v praxi. A to včetně psů - bylo málokteré skautské výpravy, málokterého letního tábora, školy v přírodě, rodinného výletu nebo osamoceného toulání přírodou, kdy bych nenarazil na nějakého bezprizorního psa, který se ke mne po prvotním zdráhání záhy přidal, já s ním strávil tak dlouhý čas jak to jen šlo a pak si ho chtěl pochopitelně vzít s sebou domů.

Záměrně zde opomenu léta mého dospívání, kdy jsem dělal "ptákoviny" asi jako je dělal (a dle mého názoru by i měl dělat) každý. Nutno ovšem podotknout, že můj vztah k přírodě a ke psům nikdy neopadl, ba naopak - pokud jsem i tehdy chodil "za školu", pak jsem vždy namísto bezcílného bloudění po sídlištích raději preferoval toulání se přírodou v městských lesoparcích a přilehlých lesích. Další nabývání znalostí nejen v oboru kynologie se nesrovnatelně zlepšilo o pár let později s příchodem internetu, a jeho následným rozšířením do škol a domácností, kdy se markantně zvětšil objem informací, které jsem byl schopen získat a následně vstřebat. Zdrojem informací totiž už nebyla jen jedna police knih a časopisů v knihovně, případně knihy dovezené známými, ale i vědecké práce celosvětově uznávaných kapacit v oboru. Tím totiž pro nás v té době internet byl - zázračný a zdánlivě neomezený zdroj vědomostí, nikoliv nástroj pro ukojení nudy a zabití času, jako je tomu nyní. A nejinak tomu bylo i v etologii psů, potažmo kynologii jako celku. Tehdy jsem díky znalostem angličtiny zjistil, že ve světě existují pojmy jako konejšivé signály nebo Maslowova pyramida potřeb - znalosti, které jsem si s víceméně drobnými odchylkami odvodil pozorováním psů ve smečce už jako zhruba desetiletý kluk. Další zjištění pro mne zase byla naprosto nová a svým způsobem šokující, jako například celoživotní etologická práce doc. Beach-e "Hiearchie psů ve smečce", kdy jsem si uvědomil, že spousta u nás zažitých informací braných jako fakt jsou vlastně v cizině už dávno popřené bludy. A čím více jsem takovýchto informací získával, tím více jsem měl potřebu si je ověřovat v praxi.

Jakmile jsem se při studiu a souběžném prvním zaměstnání odstěhoval "do svého", tak jsem si pořídil svého prvního psa, tedy přesně v tom věku, kdy si stále myslím, že by si člověk měl prvního psa pořídit - po nabytí nezbytných znalostí a alespoň částečných chovatelských zkušenostech. V době, kdy má člověk jasno v tom, co od života chce a co skutečně vlastnictví psa obnáší. Můj první pes byl bez dlouhého rozmýšlení papírový rotvajler - jen pár týdnů staré štěně, které jsem pojmenoval Tyr a po bližším poznání tohoto plemene mám pro rotvíky dodneška ohromnou slabost. Dodnes vzpomínám jak mi na Letné chodil pěkně u nohy a když tohoto krasného 60kg, nádherně osvaleného pesana zpozorovaly kolemjdoucí matky, tak braly své děti do náručí nebo rovnou pro jistotu přecházely na druhý chodník. Toto ovšem trvalo do doby, než jsme se potkali v parku nebo na letní zahrádce, kde k němu ve chvíli nepozornosti rodičů děti bez ostychu přiběhly s cílem si hrát. Jaké pak bylo překvapení těchto matek, když po sobě tento chlapák "bojového plemene" trpělivě nechával ty malé děti pomalu i skákat, batolata mu při přinášení brala balon přímo z tlamy a tahala ho za ocas, uši i nos dokud jsem ho "nevysvobodil" přivoláním, anebo ke mě sám nepřišel, že už toho má dost.

Stoprocentní poslušnost, socializace i výchova mého Tyra nezůstaly dlouho bez povšimnutí a brzy mne poměrně dost lidí oslovovalo s žádostí o radu, většinou však formou "vycvičte mi mého psa". Tehdy jsem se také poprvé poučil v tom, že i cizí pes bude rád poslouchat někoho kdo ho chápe a rozumí mu, ale po návratu do původních podmínek se promptně vrátí do zajetých kolejí. Proto jsem se spíše začal pokoušet o evangelizaci psí komunikace a porozumění jejich chování. Tedy jsem začal spíše cvičit lidi aby svého psa pochopili a jejich povely byly pro psy srozumitelnější, protože cvičit samotné psy cizích lidí zkrátka nefunguje. Už tehdy jsem si za tyto služby odmítal vzít peníze a na tom trvám dodnes. Bylo mi totiž proti srsti vidět jak lidé na psy řvou, nadávají jím, trhají jim vodítkem, tahají je za kůži na krku anebo s nimi jednají jako s lidmi nebo dětmi. Takovíto psi vůbec nevěděli co mají dělat a vysílali konejšivé signály na všechny strany, ovšem bezúspěšně - nikdo jim nerozuměl - a mě bylo těch psů prachsprostě líto. Daleko jednodušší pro mne tedy bylo "převychovat" jejich páníčky, a to i ty, co by si to případně nemohli finančně dovolit.

Pak jsem se bohužel musel z Letné odstěhovat a velice záhy potom jsem začal docházet do útulku pro psy - nebylo jich tehdy ani zdaleka tolik jako dnes - s cílem pomoci i těm psům, kteří nemají to štěstí a jsou bez pána. Tak by to dle mého názoru měl udělat každý, kdo má adekvátní příjmy a zároveň minimum nákladů. V tomto pražském útulku (záměrně opomenu jeho název) byly tehdy ještě kotce svařované z kari sítí, psi namísto pořadového čísla měli skutečná jména a těch nemálo pracovníků, kteří se zde angažovali se rovnal jen shluku neorganizovaných dobrovolníků. Sem jsem nosil žrádlo, chodil venčit a pomáhal s manuálními pracemi tam kde bylo třeba. Už tady ale byli psi, které policie přivedla na odchytové tyči jako agresivní a nezvladatelné, anebo naopak ty co se báli i vlastního stínu. Takovíto psi mne zajímali nejvíce, už jen proto, že se jich všichni ostatní báli a nikdo je nechtěl ani venčit, anebo je zbytečně litovali a šišlali na ně jako na děti - což ve psech pochopitelně vyvolávalo jen další nejistotu a strach. Mě na druhou stranu přišli jen jako zrazení, ustrašení, nepochopení anebo zanedbaní - zkrátka lidmi podvedení psi a chtěl jsem jim dopřát stejnou péči jako měl můj Tyr.

Někdy to byla láska na první pohled, někdy bezmoc z celé situace, někdy bylo tak plno, že jiné možnosti nebylo a někdy to pro mne byla jednoduše výzva. Zkrátka netrvalo dlouho a někteří z nich skončili u mě doma. V garsonce o pár čtverečních metrech jsme byli já, můj Tyr jako ten nejlepší pomocník a vzor pro všechny ostatní, a někdy i více než 10 dalších psů. Dnes by to kdekdo z internetových sluníčkářů považoval za "týrání", ale i z garsonky může pracující člověk pomáhat, jen to znamená najít si takovou práci kam může brát psy s sebou, vzít si dovolenou (třeba i neplacenou) pro naučení základních návyků nebo v případě nemoci, znamená to častěji uklízet a trávit daleko více času venku než doma, a také odepřít sám sobě veškeré radovánky ve prospěch těch, kteří to zkrátka potřebují více. Všichni tito psi se mnou střídavě leželi v posteli, všichni měli pravidelné venčení (alespoň 2x denně minimálně po 2 hodinách), všichni byli čistí a bylo postaráno o jejich zdraví, měli vždy dost čisté vody a byli krmeni kvalitním krmivem (převážně syrovým masem) a hlavně - všichni byli šťastní. Oproti pobytu v útulku totiž měli svého pána - někoho kdo je má rád, věnuje se jim, rozumí jim a chápe jejich povahu.

Tehdy neexistoval institut dočasné péče s podporou veřejnosti tak jako dnes, ale nikdy by mne nenapadlo, že půjdu a budu někde žebrat o peníze - za prvé jsem introvert a nikomu nic do mého života není, a za další by mi tehdy stejně nikdo nic nedal. Raději jsem vycvičil Tyra v obraně a udělal jsem si osvědčení o strážní službě se psem. Přes den jsem byl ve své normální práci a po návratu domů - když bylo vyvenčeno a nakrmeno - jsme s Tyrem po nocích hlídali objekty nebo jsem plnil v hypermarketech zboží do regálů, a o víkendu jsem s celou smečkou roznášel letáky. V kritické době, kdy jsem sám už víc jak měsíc nic nejedl a trpěl značnou spánkovou deprivací jsem si uvědomil, že všechny psy na světě zkrátka nezachráním a někteří z nich už musí pryč, alespoň ti, kteří jsou z etologického hlediska už "hotoví" - začal jsem jim tedy hledat nové domovy. Ve volných chvílích jsem stále sháněl pozemek někde v přírodě, kam bych se společně se psy mohl odstěhovat. Toto se ale z finančního hlediska stalo spíše nedostupným snem než realitou.

I když psů už mnohdy nebylo tolik, tak jsem nepolevil - ba naopak - začal jsem nárazově dělal noční střídavě ve dvou nemocnicích jako dobrovolný sanitář na odděleních onkologie a LDN. A pak to konečně přišlo - můj první infarkt myokardu a první plicní embolie a to ještě před třicítkou. Záměrně píšu první, jelikož to zdaleka nebylo naposledy. Na radu lékařů - musíte zvolnit - jsem se zasmál, podepsal revers a šel domů za svými psy. Zároveň jsem se ale naučil říkat "ne" a bral jsem k sobě do péče už jen ty skutečně nejvážnější případy a tentokrát už s jasným cílem najít jim následný domov. Převážně jsem se začal soustředit na psy velkých a obřích plemen, jelikož u takto velkých psů se výchova podceňuje nejčastěji a tito psi také mají bez případné výchovy šanci na adopci nejmenší. Takto to nějakou dobu pokračovalo ........ a pak mi bohužel nečekaně zemřel Tyr v jeho 9 letech - můj nejvěrnější kámoš a parťák, který mi se všemi těmi deprivanty pomáhal a vždy mne podržel ať se dělo cokoliv, stejně jako já jeho.

Po tomto zážitku se mi otočil život naruby - změnil jsem svou standardní denní práci za lépe placenou a také se mi narodilo dítě. Což vzhledem k časové náročnosti v péči o dítě a hlavně k povaze psů, které jsem si bral do své péče znamenalo dát si v domácí péči o psy pauzu. Stále jsem však pomáhal v útulku i okolním majitelům psů ať už jen radou anebo přímo s výchovou, socializací a výcvikem. Mezitím jsem si alespoň částečně splnil svůj sen - vzal jsem si hypotéku a koupil historický dům se zahradou, a to ve vsi obklopené přírodou, odstěhoval jsme se sem - do Malína. Když byl synek už v rámci možností rozumně starý - v jeho 4 letech - tak jsem tuto svou celoživotní zálibu pochopitelně obnovil a znovu jsem začal brát k sobě do péče ty psy, kteří to potřebovali nejvíce, stejně jako jsem i zbylý volný čas věnoval pomoci psům z celé republiky, což se následně negativně promítlo i do mých osobních a rodinných vztahů. Zároveň jsem se ale rozhodl celou tuto činnost zlegalizovat a udělat to pořádně. Dodělal jsem si všechny nezbytné certifikace, na zahradě stavím ošetřovnu spojenou s izolací a suchým skladem krmiv a vedle ní karanténní kotec. Tedy tak, aby byly splněny veškeré legislativní, hygienické i veterinární požadavky. Zároveň si rozšiřuji vědomosti i v oblasti manuální fyzioterapie psů - tedy další obor, ve kterém budu moci psům pomáhat. Jinak se toho nezměnilo mnoho - stále moc nejím a stále mimo svou denní práci občas chodím po nocích na nějakou tu brigádu, a pokud mi to čas a peníze dovolí, tak nosím do kutnohorského útulku žrádlo a chodím tam venčit. Stále také pomáhám svým sousedům, i lidem co se mi ozývají z celé republiky v tom aby pochopili své psy a snažili se jim lépe porozumnět. A stále si k sobě do péče beru ty nejvážnější případy.

Paradoxně mne oslovuje jen velmi málo mužů, většina totiž trpí sebestředným názorem "tohle si vyřeším sám" a týká se to pochopitelně i výchovy a výcviku psů. Já osobně tohle neřeším - pokud mám nefunkční kotel tak také raději zavolám instalatéra, který má mnohaleté zkušenosti v oboru, než abych sám trávil svůj čas zkoumáním daného tématu - každý zkrátka umíme něco jiného. Netvrdím, že v tom co dělám, nebo umím je něco extra - vlastně na tom není vůbec nic zvláštního ani složitého a zvládl by to dle mého názoru naprosto každý. Stačí strávit dostatečný čas poznáváním psího chování a komunikace, studováním stovek knih a odborných publikací a ověřováním si validity tvrzení v nich zmíněných na stovkách cizích a desítkách vlastních psů. Můžete zkoušet různé postupy a radovat se z každého nového ponaučení, a pokud Vás to bude bavit tak jedině dobře. Pokud se ale nechci do budoucna věnovat instalatéřině, pak si na to raději zavolám někoho povolanějšího. Stejně tak pokud máte svého prvního nebo jen pár předchozích psů a narazili jste na problém, se kterým jste se doposud nesetkali, pak možná bude jednodušší namísto zbytečného laborování (které toho psa pouze mate a prohlubuje ve vztahu pes-pán jen další nedůvěru) kontaktovat někoho kdo s tím má alespoň o trochu více zkušeností. Nejsem arogantní, nikoho neponaučuji a ani se nechci na nikoho vytahovat - chci vám pomoci, a byl bych rád aby se vaši psi měli lépe a tím pádem jste byli v pohodě i vy ...


Moje názory na soužití se psy

Pes patří do postele, né na zahradu

To, že pes nepatří do postele je dnes už dávno přežitý mýtus! Psi spali se svými lidmi v jedné chatrči už od dob starší doby kamenné. Perfektně totiž hřejí a například plemena naháčů, která mají díky absenci srsti vyšší tělesnou teplotu, byla před pár tisíci lety jihoamerickými domorodci vyšlechtěna téměř výhradně k tomuto účelu. Zároveň i třeba aborigenes - původní obyvatelé Austrálie (chcete-li austrálci) například dodnes měří noční teplotu vzduchu podle toho kolik je potřeba psů k zahřátí jednoho člověka. Každý pes bytostně potřebuje být součástí své smečky a navazovat úzký sociální kontakt se všemi jejími členy, ať už zvířecími anebo lidskými - za miliony let vývoje to mají psi hluboko zakořeněné v genech. Zároveň se tím prohlubují vzajemné vztahy a buduje se úzké přátelství mezi psem a jeho pánem. Všichni psi, které jsem kdy u sebe měl se mnou nakonec bydleli ve společné domácnosti a spali se mnou v posteli, je tomu tak doposud a vždy tomu tak bude. Sociální kontakt totiž patří mezi základní životní potřeby každého psa, oddělením psa od jeho smečky pes pochopitelně nesmírně trpí a je to pro něj ten nejhorší trest jaký si dokáže představit.


Vůdcem mé smečky jsem já sám

On jen ukazuje, kdo je vůdcem smečky, nechávám je ať si to vyříkají sami - toto mnou často slýchané tvrzení je absolutní nesmysl! Já jsem vůdce své smečky a pouze já určuji její pravidla. Ve svojí smečce nestrpím šikanu, žárlivost, vzájemné rozepře ani konflikty s cizími psy nebo lidmi. Jsem spravedlivý - každému stejným metrem, vždy a za všech okolností. Nikdy nenechávám své psy aby si řešili konflikty sami, o obranu teritoria a ochranu nebo výchovu smečky se totiž starám já anebo mnou určení členové smečky - nikdo jiný. Toto je totiž pravý význam fráze "mít pevnou ruku" a dává to psům tolik potřebný a důležitý řád v jejich životě, což buduje ideální poměr mezi respektem a důvěrou. Pes po milionech let vývoje totiž přebírá vůdčí postavení až v tu chvíli kdy uzná za vhodné, že současné vedení tuto funkci správce zdrojů neplní dostatečně a to žádný správný psovod nesmí nikdy dopustit. To, že mám svoji smečku pevně v rukou pochopí i nově příchozí psi velice rychle a přizpůsobí se moc rádi. Zjistí totiž, že u mne naštěstí nemusejí vedoucí pozici přebírat sami a mohou tedy být prostě jen sami sebou - být psy se vším všudy. Moji psi jsou šťastní, veselí, mohou skotačit, hrabat díry a hrát si. Za předpokladu, že se řídí pravidly smečky moji psi zkrátka nemusejí nic řešit, protože o zajištění veškerých jejich potřeb se starám já.


Zásadně nepoužívám fyzické tresty

Netvrdím, že není třeba usměrňovat chování psů - tomu se říká výchova - ale rozhodně se k tomu nesmí používat fyzických trestů! U volně žijících psů totiž nikdy není alfou ten nejsilnější jedinec ve smečce, ale naopak je jím ten nejschopnější, který budí největší respekt tím, že všem členům smečky zabezpečí všechny nezbytné zdroje a to bez nutnosti použití hrubé síly. K fyzickým trestům se uchyluje pouze takový vůdce smečky, který nemá dostatečnou autoritu. Pokud si vedoucí místo ve smečce některý její člen vydobyde s pomocí síly, pak není zbytkem smečky přijat s oblibou a jeho vůdčí pozice nikdy nemá dlouhého trvání. Zbytek smečky se raději spojí dohromady a takovéhoto tyrana sesadí, než aby snášeli vedení smečky z pozice síly. Při výchově psů proto pracuji hlavně s intonací hlasu a s vodítkem, případně za pomoci rukou. Na tyto podněty reagují psi přirozeně, okamžitě a vidí v tom jasný výchovný záměr pocházející od konkrétní osoby - jejich psovoda.


Neuznávám podpůrné výcvikové pomůcky

Nejsem fanouškem protištěkacích ani elektrických nebo stahovacích obojků - tyto berličky nefungují spolehlivě. Mnohdy se jedná buďto o zmatečné pokusy psovoda anebo o reflexní impuls bez fyzického zásahu pána, které pochopitelně ve psu budí zbytečný zmatek, nutí psy přestat dýchat (=myslet) a navíc některé tyto "berličky" (konkrétně elektrické obojky) mohou v rukou laika způsobit u psa závažné a mnohdy nevratné zdravotní problémy, například i trvalé poškození mozku. Pamlsky používám minimálně (výhradně u štěňat) a to buď ty masové anebo přímo granule, na které je pes zvyklý - v jiných případech se totiž těžko mohu spolehnout na jejich složení - dospělý pes anebo puberťák už ale musí poslouchat i bez nich. Pokud ke mně půjdete se svým psem na návštěvu, tak prosím zanechte tyto "rádoby výchovné prostředky" doma, jinak rozhodně kamarádi nebudeme ...


Své psy přehnaně necvičím a nedriluji - domlouvám se s nimi

Ačkoliv jsem schopen (a mnohdy i ochoten nebo motivován) vycvičit psa ke konkrétnímu účelu tak se tomu nyní už moc nevěnuji. Raději se se psy domlouvám a pomáhám jim k bližšímu pochopení a poznání smyslu a pravidel soužití psů v lidské smečce. Co se výcviku týká, tak zdaleka nejdůležitější je pro mne samotné bezchybné a stoprocentní přivolání psa, pomocí kterého se dle mých zkušeností dá vyřešit 99% všech situací, se kterými se pes v životě setká, a na tom u svých psů trvám - a to bez výjimky. Zbytek je čistě situační a záleží na konkrétní povaze, ovladatelnosti, zájmu a potřebách daného psa nebo jeho pána.


Nedávám své psy kastrovat a preventivní kastraci psů nepodporuji

V poslední době se (z pro mne nepochopitelných důvodů) masivně rozmáhá móda psy hromadně "preventivně" kastrovat - je to absurdní! Jediný pro mne ospravedlnitelný důvod proč ke kastraci psa přistoupit jsou pouze existující zdravotní problémy. Takzvaná preventivní kastrace nevyřeší absolutně nic a slouží pouze jako berlička pro nezodpovědné a líné majitele psů, kteří nechtějí aby došlo k další reprodukci a neumějí si to sami ohlídat. Měl jsem za svůj život desítky čubin a nikdy nedošlo k nechtěnému (ani cílenému) nakrytí, stejně jako žádný můj pes nikdy nenakryl hárající fenu - jsem totiž zodpovědný, umím tomu zabránit a chci si to pohlídat. Raději psy dávám k osvojení nekastrované a to pouze zodpovědným lidem, i když hledání takového člověka může někdy trvat o dost déle (ale vyplatí se to).

Vědecké studie ze států, kde kastrace psů probíhají plošně a povinně už více než 20 let (např. Santa Cruz, Californie, USA) už dnes zpětně dokázaly, že na redukci populace psů to nemá absolutně žádný vliv a nemá to vliv ani na počty psů umísťovaných do útulků (1),(2),(4). Stejně tak jako bylo statisticky dokázáno, že to nemá žádný efekt ani na počty eutanázií psů umístěných v těchto útulcích, která je zde bohužel povinná pro psy vykazující poruchy chování anebo pro ty, kteří jsou v útulku déle jak 3 roky (3),(4). Krom jiného je také dokázáno, že kastrace nemá téměř žádný pozitivní efekt na povahu psa anebo jeho zklidnění, těch několik málo případů kdy byl nahlášen pozitivní psychologický dopad na povahu psa se rovná statistické odchylce (< 1%). Většinou se jako efekt kastarace ukázal pravý opak - například více jak 26% fen, které před kastrací neprojevovaly naprosto žádné známky agrese se po kastraci staly agresivními vůči cizím lidem i lidem ve vlastní rodině (5). Zároveň je nyní už vědecký dokázáno, že brzká kastrace má negativní vliv na zdravotní stav psa v jeho dospělosti a stáří, hormony o které psa kastrací připravíte totiž mají preventivní léčebné účinky. Absence testosteronu nebo estrogenu tak může v poměrně velkém procentu případů způsobit například obezitu, diabetes, kyčelní dysplazii, inkontinenci, chronické záněty močových cest, anebo také i rakoviny prsu, mléčné žlázy nebo kostní dřeně - tedy paradoxně přesně ty zdravotní následky, kterým chce většina lidí kastrací psa předcházet (6),(7).

Co se etologie psů týká, tak se dnes už s jistotou ví, že např. každá čuba se učí od hárání k hárání a je schopná se mezi jednotlivými cykly vždy naučit něco nového a to po celý její život. Zároveň spousta psích her (obzváště u psích samců) má sexuální podtext. Kastrací se zabrání tvorbě hormonů, které tyto elementy chování vytvářejí, podporují a pes tím přichází o podstatné vlastnosti nebo schopnosti komunikace. Krom jiného se kastrací pes psychicky "uzamkne" v té vývojové fázi kdy samotná kastrace proběhla, proto není záhodno kastrovat v ranném, adolescentním anebo nedej bože štěněcím věku - krom možných zdravotních následků pak máte doma nadosrmti rozdováděné štěně. Moje osobní zkušenosti hovoří jasně - pokud se ke mně dostane nekastrovaná čubina, která byla např. týrána tak jsem schopen ji v rámci několika cyklů hárání dát tzv. "do kupy" a to bez jakýchkoliv negativních vzpomínek nebo reakcí na předchozí zacházení. Naproti tomu u kastrovaných fen mi to mnohdy zabere i o několik řádů delší čas a v některých případech nejsem zcela schopen odstranit v ní vzpomínky a nežádoucí reakce na předchozí zážitky, slova, gesta nebo tón hlasu - a toto platí dvojnásob o psích samcích. V mé někdy i dosti rozsáhlé smečce psů nejsou kastráti přijímáni úplně s oblibou - ostatním totiž nevoní jako psi - a ačkoliv ve své smečce šikanu nedovoluji, tak tito psi nejsou mezi ostatními nijak oblíbeni a nebýt mého zásahu byli by soustavně napadáni. Jsou uměle vyčleňováni ze psích her, záměrně ignorováni anebo intenzivně nakrýváni, a s jedinými dalšími psy, se kterými jsou schopni se více sblížit jsou jen další kastráti.

Níže naleznete mnou referencované studie a statistické výsledky - než mne začnete kamenovat a popotahovat po sociálních sítích, tak si je prosím přečtěte (hlavně číslo 6). Mnoho a mnoho dalších studií potvrzujících stejné anebo velmi podobné výsledky na různých zdrojových datech je volně dostupných na internetu a tyto výsledky hovoří jasně - negativa plynoucí z kastrace (obzvláště v ranném věku psa) výrazně převyšují její případná pozitiva. Než přistoupíte k samotné kastraci psa studujte prosím vědecké práce, odborné publikace a statistické výsledky (nikoliv populárně naučnou literaturu), porovnávejte tyto údaje z více zdrojů a velice důkladně to zvažte ...

(1) Santa Cruz County Shelter - Dog Intakes, 1990-2003 (2004)
(2) California Dog Impounds per 100,000 People, 1984-2006 (2007)
(3) California Dog Euthanasias per 100,000 People, 1984-2006 (2007)
(4) California Shelter Impounds and Euthanasias for Dogs, 1973-2005 (2006)
(5) Effects of Gonadectomy on Subsequent Development of Age-Related Cognitive Impairment in Dogs - Benjamin L. Hart, DVM, PhD (2001)
(6) Long-Term Health Risks and Benefits Associated with Spay / Neuter in Dogs - Laura J. Sanborn, M.S. (2007)
(7) Determining the Best Age at Which to Spay or Neuter: An Evidence-Based Analysis - Margaret Root-Kustritz, DVM, PhD (2008)